Představte si dvě pražské domácnosti se stejným měsíčním příjmem. Jedna žije v nájmu, druhá ve vlastním bytě bez hypotéky. Pokud se první domácnosti zvýší nájem, změní se její rozpočet, přestože jí na účet chodí pořád stejná částka. Druhá domácnost stejnou změnu nájemného na svých výdajích za vlastní byt přímo nepocítí. To ale neznamená, že by bydlela zadarmo. Uvažujme čistě modelový příklad: nájem vzroste o dva tisíce korun měsíčně a ostatní příjmy i výdaje zůstanou stejné. Nájemní domácnost má pak každý měsíc o dva tisíce korun méně na ostatní potřeby. Může upravit běžné výdaje, snížit částku odkládanou stranou, nebo využít úspory, pokud je má. Kterou možnost zvolí, záleží na její situaci. Číslo v příkladu nepopisuje průměrné zdražení nájmů v Praze; jen ukazuje, jak změna funguje v domácím rozpočtu. Právě tady se růst nájmu může promítnout do spoření a investování. Domácnost, která si dosud vytvářela finanční rezervu, na ni může odkládat méně. Jiná může omezit peníze určené na dlouhodobé cíle. Pokud má už před zdražením napjatý rozpočet, nemusí mít z čeho výpadek snadno pokrýt. Vyšší příjem naopak může dopad zmírnit, ale sám o sobě neříká, kolik domácnosti skutečně zbývá. Rozdíl přitom nevede jednoduše mezi nájemníky a vlastníky. Majitel bytu platí například energie, příspěvky na správu domu a opravy. Vlastník s hypotékou navíc splácí úvěr a jeho výdaje se mohou měnit podle podmínek financování. Také mezi nájemníky jsou rozdíly: někdo sdílí byt a náklady, jiný hradí celé bydlení sám. Důležitější než samotná výše příjmu je proto otázka, kolik po zaplacení bydlení a dalších nezbytných výdajů skutečně zbývá.