Představa je lákavá: roboti na oběžné dráze sestavují rozsáhlé solární panely a elektrárna dodává energii lidem na Zemi. Na první pohled by se tak dala využít dvě technologická odvětví najednou – robotická práce ve vesmíru a výroba elektřiny ze slunečního záření. Mezi touto představou a fungující elektrárnou je ale několik zásadních kroků. Solární panely ve vesmíru přijímají sluneční záření bez ztrát způsobených zemskou atmosférou. Podle zvolené oběžné dráhy by také mohly být osvětlené déle než panely na zemském povrchu. Neznamená to však, že na každý satelit svítí Slunce nepřetržitě: některé dráhy vedou pravidelně zemským stínem. Aby energie vyrobená ve vesmíru pomohla na Zemi, musela by se proměnit na přenosový paprsek, například mikrovlnný, a zamířit k přijímacímu zařízení na povrchu. Tam by se znovu převedla na elektřinu. Každá přeměna přináší ztráty. Celá soustava by navíc musela přesně mířit, bezpečně fungovat v blízkosti lidí i další techniky a spolehlivě dodávat energii do sítě. Právě zde by mohli pomoci roboti. Ve vesmíru už se robotická ramena používají k manipulaci s nákladem a různé týmy zkoumají, jak automatizovat stavbu větších konstrukcí. To ale není totéž jako dlouhodobý provoz obří elektrárny. Doprava materiálu na oběžnou dráhu stojí peníze, zařízení musí zvládat teplotní výkyvy a radiaci a případné opravy jsou mnohem složitější než na Zemi. Rozhodující proto není jen otázka, zda robot vydrží pracovat celý den. Je třeba prokázat, že stavba, přenos i údržba dohromady vytvoří bezpečný a ekonomicky použitelný zdroj elektřiny. Jednotlivé principy se zkoumají, komerční kosmická elektrárna zásobující pozemní síť však zatím nefunguje. Pokud se někdy podaří všechny části propojit, půjde nejen o úspěch robotiky, ale o nové odvětví vesmírné infrastruktury.